Nič nie je desivejšie ako svet dusený a zalievaný informačnou lávou, pri pravidelných výbuchoch žurnalistickej slovnej erupcie. Z krátera unifikovaných médií, napájaných telurickými pokynmi súčasných budovateľov Nového svetového poriadku, sa valí unisono nárek, či oslavná tiráda a zadusený svet lapá po dychu. Zmätený občanko sa pýta: som skutočne sám? Som jediný kto si myslí, že to tak nie je? Média trúbia do ohlúpnutia a postavičky liberálno-murárskeho orloja sa zjavujú jedna po druhej, aby odrapotali svoje sentimentálne frázy s dobre zaplateným planúcim pohľadom.

Kauza Bezák sa stala kameňom uholným pre slovenských liberálov, murárov, ekumenov, tolerantov, skrátka pre všetkých sluhov Krásneho nového sveta. Trúbia unisono na poplach. Ale povážte! Oni žialia nad tým, že Cirkev týmto aktom utrpí a veriaci sa odvrátia od Cirkvi. Skrátka, Cirkev príde o dôveru. Toho náreku! Toho lamentovania! Toho strachu o dobro Cirkvi! Kto by si to pomyslel, že všetci tí protestanti, agnostici, židia, rockeri, homosexuáli, poslanci a podobné Božie dopustenia, tak milujú katolícku a apoštolskú Cirkev? Zdá sa, že by za ňu aj krv vycedili, len aby zostala bez poškvrny.

Zaiste máme všetci v dobrej pamäti, akými nehynúcimi sympatiami k Viere, Cirkvi a Nášmu Pánovi Ježišovi Kristovi, sa vyznačuje táto kamarila a boli by sme dokonalými bláznami, ak by sme čo i len na sekundu uverili v ich úprimnosť. Mená ako Štefan Hríb, Eugen Korda, vyskočený teológ Kocúr, Andrej Bán, etc. , etc. , sú dostatočne známe svojimi protikatolíckymi postojmi na to, aby sme pochybovali o tom, že im ide o skutočné blaho Cirkvi. Ak kričia na poplach tak z jediného dôvodu: ich exponent v radoch Cirkvi bol vypoklonkovaný a to s takou rýchlosťou a razantnosťou, akú od Vatikánu, topiaceho sa v anarchii pokoncilového aggiornamenta, nikto nečakal. Miera ich kriku je priamo úmerná miere ich šoku. Pozrime sa postupne na to, čím si získal bývalý arcibiskup Bezák ich sympatie a pohrabme sa trošku v kontextoch.

Takmer všetky média a ich exponenti, spolu s "osobnosťami", vo všetkých článkoch referujúcich o Bezákovom odvolaní, zmieňujú s bezostyšnou drzosťou, že hlavným Bezákovým pozitívom, v protive k Sokolovi, je jeho ostentatívne negatívny postoj k Tisovi, za ktorého Sokol slúžil zádušné omše. Už toto kritérium, zúfalo vzdialené od akýchkoľvek skutočných vieroučných a pastoračných kritérií, je dostatočným dôkazom, že cela kauza je spolitizovaná malou, ale dobre platenou a výkonnou liberálnou klikou. Urobiť z postoja k historickej postave kritérium kvality katolíckeho biskupa, to svedčí jednak o tom, kto ovláda média a za druhé o dokonalej dvojrozmernosti myslenia, neschopného povzniesť sa nad úbohý historizujúci bulvár. S priam maniakálnou paranoiou sa tu klasifikujú predstavitelia Cirkvi podľa toho, aký postoj zaujímajú, alebo zaujímali, k obdobiu II. svetovej vojny a k jej následkom. Prípad biskupa Wiliamsona je dostatočne známy, aby otvoril oči aj tým najzaslepenejším katolíkom. Pravda, ak duševný spánok nie je pre nich hodnotou minimálne tak podstatnou ako to, ktorá sekulárno-pohanská forma myšlienkovej totality (slobodomurárska, komunistická alebo národno socialistická) vyhrala vojnu pred 70 rokmi. Je možné, a niekedy sa zdá že priam isté, akoby toto bolo pre nich dôležitejšie než spásne učenie katolíckej Cirkvi, pretože predstaviteľov Cirkvi nehodnotia podľa pravovernosti a oddanosti Tradícii, ale podľa toho koľko krokodílych sĺz vyronili nad rôznymi udalosťami z učebníc moderného dejepisu.

Ako z hore uvedeného vyplýva, tak medzi Sokolom a Bezákom bola nezhoda v otázke hodnotenia Jozefa Tisa. Pre katolíka otázka nie podstatná. Veriaci katolík môže byť dobrým katolíkom nezávisle na tom čo si myslí o Jozefovi Tisovi a bez ohľadu na to či ho obdivuje alebo kritizuje. Pre liberálov, murárov a ekumenov to však bolo hotové požehnanie. Vítali príchod Bezáka na post trnavského arcibiskupa tak, ako by prišiel nový sv. Cyril a sv. Metod v jednej osobe. Cirkev sa mala obrodiť. Pravdepodobne podľa rakúskeho modelu. S dokonalou znalosťou zákulisných ťahaníc očakávali svieži liberálny vietor v "zatuchnutých" komnatách Cirkvi na Slovensku. Ten sa samozrejme dostavil a Bezák bol obletovaný médiami s pravou tajnosnubnou diskrétnosťou. Hrkútaniu a cukrovaniu nebolo konca kraja. Rozhovory, oslavné články, bláboly typu "už sa my katolíci nemusíme hanbiť" a všetok ten gýčovitý pseudohumanistický balast, omieľaný až do úplného zamdlenia. Skrátka liberálna klika bola na koni. Vo vzduchu sa vznášala vôňa kvetín a slobody, festival Pohoda,na čele s Kaščákom a Hríbom, okiadzal Bezáka s ohavnou komsomolskou dryáčníckosťou a on na oplátku šíril pod stanom amorfné heretické klišé ála " nezáleží na tom či sme katolíci, hlavne, že máme lásku".

S jedlom rastie chuť. Arcibiskup Bezák a jeho mediálni kamaráti sa rozhodli zúčtovať s "negatívnym" hrdinom tohto ostblockového westernu, Jánom Sokolom. Ten sa zdal byť totálne spacifikovaný a neschopný odporu. Najprv začali presakovať zo zákulisia trnavskej diecézy šokujúce informácie o arogantnom chovaní Bezáka k jeho predchodcovi, o snahe ponížiť ho a vyštvať. To mierne narúšalo obraz slušného, decentného a vždy otvoreného otca arcibiskupa, ako ho maľovali média. Medzi zdesenými ľuďmi (ktorí ho podľa médií tak milovali) sa začala šuškanda i počalo sa hovoriť o lóžach, uholníkoch a kelňách. To však nemohlo liberálnu kliku vzrušovať, cítila sa vo víťazstve istá a neohrozená. A tak sa započala kauza Sokol. V nej sa angažoval večný infantil slovenskej politiky a pravdepodobne aj osoba, poverená začiatkom 90 -tych rokov spolu s KDH, pacifikáciou slovenského katolicizmu a jeho liberalizáciou, večný ospravedlňovač a ľudový zabávač, František Mikloško. Kauza skončila dokonalým fiaskom liberálnej kliky; Mikloško bol odhalený ako fabulátor neschopný dokázať svoje tvrdenia o Sokolovi a len zákrok liberálnej prokurátorky zachránil jeho a časopis .týždeň pred platením odškodného za poškodzovanie dobrého mena Jána Sokola.

František Mikloško má, po fiasku v kauze Sokol, zase mediálny priestor. Vrhol sa do boja so samotným Vatikánom. On, ktorý, ako tvrdí " žil a zomieral" za Cirkev. No, o zomieraní asi nemôže byť reč, ale živý je až, až. A plný vášne. Už teraz sa rozhodol, že Vatikán bude musieť Bezáka raz rehabilitovať. Ak nie, tak Cirkev na Slovensku, súdiac podľa miery jeho vzrušenia, príde o svojich najlepších synov a dcéry, v návale sklamania z odvolania najlepšieho biskupa akého kedy Slovensko malo. No, tak sa na to pozrime. Čo znamenal Bezák pre Cirkev, ktorá sa aj tak topí v rozklade a zniesla už všeličo.

.

Už počas jeho menovania sa šírili medzi liberálnymi kruhmi v Cirkvi pochvalné správy o tolerantnosti jeho názorov. Detské omše s plyšovými zvieratkami, rockové omše, mládežnícke omše, skrátka otvorenosť sama. Bezákom deklarované nadšenie pre rockovú hudbu dávalo tušiť kam až siahajú duchovné základy jeho pastorácie. Relativizovanie nutnosti príslušnosti ku katolíckej Cirkvi z hľadiska spásy, všetko objímajúce tolerantné frázy, podlizovanie sa mládeži, popieranie nevyhnutnosti autority a hierarchie, no skrátka ideál katolíckej ortodoxie, že? Nie, že by zvyšok Cirkvi bol obzvlášť odlišný, po 40 rokoch všeobecnej deštrukcie, ale toto bolo na Slovensko asi predsa len trochu moc.

Na povrch začali vychádzať správy o tom, že arcibiskup Bezák svätí za kňazov seminaristov, ktorí boli odmietnutí v iných seminároch; t.j. ktorí boli uznaní za nespôsobilých na vysvätenie, kvôli svojim neortodoxným postojom a snáď aj iným deliktom. Toto svojvoľné porušenie základnej disciplíny, potom ako sa prevalilo, bolo spúšťacím mechanizmom apoštolskej vizitácie, ktorou Rím poveril litoměřického biskupa Baxanta, známeho konzervatívnymi postojmi. Čo všetko sa dozvedela komisia pri vizitácii sa môžeme len dohadovať, ale motív je dostatočne jasný. Nie sú to žiadne finančné machinácie. Tie, vzhľadom na malosť Slovenska, môžu zaujímať miestnych čachrárov, ale predpokladať, že rozvášnia Vatikán, ktorý sa sám topí v rôznych finančných problémoch, natoľko, aby sem posielal vyšetrovaciu komisiu a následne odvolal arcibiskupa, to je smiešne. Nie je nutné ani predpokladať, že sa Bezák dopustil niečoho, čo by prekračovalo bežný stav na osvietenom Západe. Taký nemeckí a rakúski biskupi, by mohli byť odvolávaní jeden za druhým. Skôr môžeme uvažovať o tomto variante: to čo je na Západe bežná liberálna prax, to je ešte stále na Slovensku nestráviteľné a niekomu to vadilo. Podal podnet do Vatikánu a tam rozradostení, že môžu niekoho odvolať za neortodoxné chovanie (čo sa im, vzhľadom na toleranciu a ohľaduplnosť, už nepodarilo veľmi dávno)rozhodli sa konať, vediac dopredu, že Konferencia biskupov Slovenska nebude proti. Tak vznikol exemplárny prípad, ktorý na dlhší čas môže odradiť nádejných kandidátov cirkevného liberalizmu, príliš sa angažovať na poli autodeštrukcie. Vatikán tiež môže ukázať, že okrem trápne pôsobiaceho proskribovania tradičných komunít ako FSSPX, vie zatočiť, v duchu hermeneuitky kontinuity, aj s liberálmi. Všetko dopadne viac ako dobre, k všeobecnej spokojnosti. Klika na čele s Mikloškom, Hríbom, Demkom a spol. bude chvíľu mútiť vodu a zvyšku Slovenska bude arcibiskup Bezák chýbať asi ako druhý palec na ruke.

Najjasnejším dôkazom o tom, kto je bývalý arcibiskup Bezák, sú nekonečné žalospevy nad jeho odvolaním v médiách. Človek nemusí byť práve znalcom zákulisných jemnôstok, aby vypozoroval, že hlavné médiá vo svete a tobôž na Slovensku, sú k uzúfaniu jednotvárne a monolitické. Jednotnosť predpokladá jednotné vedenie. Ak sa nečudujeme, že Vatikán je, alebo by aspoň mal byť, jednotný, tak by sme sa tomu nemali čudovať ani u jeho nepriateľov. Nepriatelia Cirkvi vlastnia väčšinu médií sveta a na Slovensku takmer všetky. Jednotne útočia na Cirkev, jednotne podkopávajú kresťanskú morálku, jednotne ničia európsku kresťanskú kultúru. Tieto média teraz oslavujú Bezáka. Ak im nejaký katolík skutočne verí, tak potom to môže byť len súdruhom Leninom definovaný "užitočný idiot".

Čo platí o mediálnej podpore Bezáka, to platí aj pre ostatných, v médiách obľúbených a hojne citovaných katolíkoch. Nemohli nám viac na seba prezradiť ako v tejto kauze. Ak im nepriatelia Cirkvi dávajú priestor, oslavujú ich a vydávajú ich za tých "dobrých" katolíkov, v protiklade ku kryptogardistickému, bačovskému a zaostalému Slovensku, tak nám tieto média robia skutočne dobrú službu, o akú nikdy nemali vlastne záujem a svojim sluhom z katolíckych radov reklamu, ktorá sa končí uškŕňaním.

Je ťažké odhadnúť či je kauza Bezák ďalším potvrdením slov "a brány pekelné ju nepremôžu". Možno nástupca arcibiskupa Bezáka bude ešte smutnejšou postavou. Každopádne určité kruhy, tváriace sa ako milovníci kresťanstva a Cirkvi, sa naivnej dôvery slovenského baču a kryptogardistu už asi nikdy nedočkajú.

Preto sa skôr vrátim ku situácii Cirkvi na Slovensku.   Tá nám najskôr pomôže nájsť odpoveď. Tu je malá ilustrácia. Opäť sa pozrime, komu súčasné udalosti a  postoje  osožili. Z najnovšej  správy:

Jedným z výsledkov je aj veľmi výstižný citát  – ako uvádza záver článku Lukáša Krivošíka v Aktualitách citát:

„Našťastie, popri Katolíckej cirkvi je na Slovensku oficiálne zaregistrovaných ďalších tucet kresťanských (prevažne protestantských) cirkví. Nikto preto nemôže povedať, že je nútený zotrvávať v náboženskej organizácii, s ktorou nesúhlasí, ktorej vedenie vzbudzuje u neho pohoršenie alebo pri ktorej má pocit, že nedodržuje pravidlá, ktoré sama hlása.“

http://www.aktuality.sk/clanok/209625/komentar-komu-vadil-bezak/

Ďalší citát z dielne TASR:

“Trnava 2. júla (TASR) – Niekoľko stoviek ľudí z rôznych slovenských miest sa dnes podvečer zhromaždilo pred domom, v ktorom žije odvolaný arcibiskup Trnavskej arcidiecézy Róbert Bezák. Na námestí sv. Mikuláša v Trnave vyjadrili svoju podporu odvolanému trnavskému arcibiskupovi okrem iného aj položením kvetov k jeho fotografii či transparentom s nápisom „Navždy náš arcibiskup!“ Zúčastnení všetkých vekových kategórií, najmä mladší ľudia, poďakovali Bezákovi za jeho trojročné pôsobenie vo funkcii.”

 A je to tu. Perfektný klin práve do najcitlivejšieho – a zároveň najpevnejšieho jadra Slovenskej Cirkvi – a to do jej jednoty, do dôvery veriacich v  biskupov a predstavených, do poslušnosti, ktorá je predsa pre samotných kňazov, hierarchov a rehoľníkov predmetom prísahy a jedným zo základných pilierov duchovného poslania.

Stále tatáž jména, stále titíž umělci, stále tytéž veřejně známé osobnosti. Najdeme je u každé petice s politickým podtextem, namířené proti ODS či prezidentu Václavu Klausovi. Naposledy podepsali petici proti koalici ODS – ČSSD v Praze.
Jak se přihodí, že se něčí jméno vytrvale objevuje na všemožných peticích? ptám se sám sebe. Buď musí jít o jakousi chorobnou úchylku lidí, kteří mají neustále potřebu protestovat proti stávající politické situaci, nebo je (a to je pravděpodobnější, i když to nevylučuje možnost A) kulturně-mediální fronta pravdolásky tak sehraná, že má jeden universální seznam podporovatelů, který vždy vytáhne, když je potřeba.

Představuji si, jak to asi probíhá. Možná dali příznivci a členové pravdolásky jakýsi počáteční bianco petiční podpis, souhlas s tím, že se mohou objevit na každé petici, která se v hotelu Hoffmeister vymyslí. A pak už se jich nikdo neptá. Nebo se skutečně při každé příležitosti vzájemně obvolávají a své kroky konzultují?

Představuji si, jak v ústředí pravdolásky Eva Holubová agilně zvedá telefon a už běží pokyny po celé Praze: Helé, Pepo, je potřeba podepsat tu petici proti velký koalici, když už nic jinýho, aspoň to musíme dostat do novin, už jsem volala spřízněnejm novinářům a ti to přislíbili votisknout. Vod Hřebejka jsme to podepsali všichni. – A už jsou tam i Cimrmani? – No jéje. A taky Olga a taky Táňa. I Ivan tam je. – Tak to jó, to mne tam taky připiš… – Připíšu. A dám tam i tvou starou. A taky tvýho syna. Ať je nás jako víc…

A druhý den opravdu – média se předhánějí v tom, které známé a slavné osobnosti tu petici zase podepsaly. Nikoho přitom nepřekvapí, že jde pořád o stejná jména. Jisté je jen, že letos bude chybět Kaplický a Smoljak (i když v jeho případě převzal rodinnou štafetu syn David). Jinak je to rok co rok stejné.

Abyste věděli, že si nevymýšlím, připravil jsem na konci článku seznam pravdoláskařů na telefonu, kteří jsou vždy ochotni podepsat jakoukoli petici, když jim řeknete, že to chce pan Vaněk.

Říkám jim zasloužilí petenti. Nebo také věční petičníci. Neúnavní signatáři. Profesionální stěžovatelé. Signatáři na plný úvazek. Signatáři z povolání. Notoričtí kverulanti. Podepsaní.

Inkoust na jedné petici ještě neuschne a už podepisují další. Petici za výstavbu chobotnice na Letné, petici proti Václavu Klausovi, petici za podpis Lisabonské smlouvy, petici proti ODS, co ničí v Praze kulturu, petici na podporu zelených, petici za větší financování vědy, petici ČT, věc veřejná, “tři otázky Václavu Klausovi”, dopis “šedesáti šesti” a mnohé další. Když půjdeme ještě dále do historie, stejné lidi najdeme u Impulsu 99, pod iniciativou “Děkujeme, odejděte”, “Dřevíčské výzvy”…

A zřejmě, dokud bude ODS existovat a dokud bude Václav Klaus dýchat vzduch, Halík, Svěrák, Menzel, Sommerová a spol. budou podepisovat další a další petice…

Za ukřižování Klause, za pozvání amerických vojsk, za zbourání svatovítské katedrály a postavení zde falického symbolu z dílny Jana Kaplického, za blahořečení Václava Havla, za defenestraci Hájka s Jaklem, za to, aby dostal Václav Havel ještě více prostoru na ČT, za vztyčení sochy Járy Cimrmana místo sochy sv. Václava, za vztyčení sochy José Manuela Barrosa místo sochy Járy Cimrmana, za vyhlášení války Ruské federaci, na podporu Impulsu 2011 či TOP 14, za pomník neznámého gaye, za celonárodní sbírku pro Natálku, za podporu Karla Schwarzenberga na prezidenta, za prohlášení Václava Klause bláznem, za stažení všech českých vlajek a nahrazení jich eurovlajkami…

Ale dost legrace.

Proč se neděje podobný humbuk v Brně, Ostravě a Plzni, kde je velká koalice na magistrátu také? Proč jen v Praze tak vadí, že se obě strany dohodly? Protože vystrnadily TOP 09, do které pravdoláska upínala tak velké naděje. A protože TOP 09 ostrouhala a nebude mít žádnou moc.

Proto a jen proto jsou na nohou všichni ti hudebníci, výtvarníci, režiséři, chartisté, disidenti, potomci chartistů a potomoci disidentů, aktivisté a gayaktivisté, bilderbergovci, lípovníci, profesionální antikomunisté, televizní baviči, hvězdičky, cimrmanovci, feministky, dramatici, scénáristi, NGOisté a zelení, duhoví a duchovní, písničkáři, folkaři, revolucionáři, kavárenští povaleči, intelektuálové i uhlobaroni, dokumentaristé a dokumentaristky, novináři, publicisté, lidskoprávníci, Středoevropané, filosofové, moralisté, moderátoři i agitátoři, psychologové a psychiatři, psychoanalytici, globalisté a alarmisté, greenpísáci, pacifisté, humanitární bombometčíci, unionisté, lobbisté, sociologové, trockisté i neokonzervativci, environmentalisté, rockefellerovci, fokoláristi, profesionální revolucionáři a mnozí další…

Navenek tvrdí, že protestují kvůli tomu, že se na magistrátu krade a bude se krást i nadále, protože tam zůstanou stejní lidé, rozuměj ODS. Ale kdyby tam zůstali tito lidé z ODS a přibrali k sobě lidi z TOP 09, to už by nevadilo. To už by protestovat nepřišli.

Kamenem úrazu totiž není Opencard či další aféry s předraženými zakázkami, ale to, že se na těchto zakázkách nebude moci podílet TOP 09, že TOP 09 zůstane v opozici, bez vlivu a funkcí a že tudíž jako politický projekt selhala a propadá se do bezvýznamnosti.

Kamenem úrazu nejsou finanční toky z pražského magistrátu napojené na ODS a ČSSD, ale to, že tyto toky nebudou moci napájet TOP 09 a na ní navázané podnikatele, i když to ještě nedávno vypadalo, že budou – a mnozí se na to těšili.

To je vše. Nic víc v tom nehledejme.

Pravdoláska, která do vzestupu knížecí strany tolik nainvestovala, proto nyní nedokáže tuto prohru rozdýchat. V poslední době ztrácí jednu pozici za druhou a ztráta pražského magistrátu, který se jednu chvíli zdál na dosah, je pro ně políčkem, který není schopna bez emocí přijmout.

Jejich počínání je vskutku děsivé. Směšná petice, kterou obsahuje falešné podpisy, je to nejmenší. Mnohem hrozivější je mediální humbuk, který tito zasloužilí umělci spustili, výhružky defenestrací, blokáda jednání zastupitelstva, sliby fyzických inzultací, ničení obecního majetku, hysterie na úterním jednání zastupitelstva či odporná a arogantní agitka Jana Krause na Primě, který nevybíravě zesměšňoval Karla Březinu coby zástupce nenáviděné koalice.

Herci, televizní tváře a různé hvězičky se nás snaží přesvědčit, že demokracie úpí a sténá, přitom jsou to oni, kdo nerespektují demokratická pravidla. Sommerová, Halík a Havel tak představují neskutečné pokrytectví, protože protestují jen tehdy, když se to hodí. Neprotestovali po jarních volbách, že je ve vládě TOP 09, která volby nevyhrála. Neprotestovali v Brně, Plzni či Ostravě, kde je taktéž koalice ODS a ČSSD. Protestují proto, že jejich oblíbenec – TOP 09 (a zvláště její tůmovsko-bakalovsko-schwarzenbergské křídlo) – bude další čtyři roky na suchu a bez vlivu.

Jak ostatně správně poznamenal jeden můj známý – kdyby Tůma opravdu chtěl pracovat pro Prahu, rád by převzal funkci v prestižním kontrolním výboru. To, že nechce, jen ukazuje pravé motivy TOP 09. O poctivou práci pro Pražany jim nejde. Jde jim jen o funkce a když to nevyšlo, raději se tůmové vrhnou někam jinam. Jen po nich nechtějte trpělivou opoziční dřinu.

Krásně se tak ukazuje, že Tůma nemá Prahu na triku. Ve skutečnosti jsou mu Pražané volní jako triko.

A nyní už slíbený seznam pravdoláskařů – věčných petentů. Slouží k identifikaci různých nepoliticky se tvářících iniciativ. Zkrátka, aby bylo hned jasné, “odkud vítr fouká”. Pro přehled jsem pravdoláskaře rozdělil podle kategorií. Seznam není úplný a může se stále doplňovat.

vrchní petent:
Václav Havel

kulturní fronta:

režiséři:
Břetislav Rychlík, režisér
Ljuba Václavová, režisérka
František Fenič, producent a režisér
Olga Sommerová, režisérka
Marhoul Václav, režisér
Jan Hřebejk, režisér
Vladimír Michálek, režisér
Helena Třeštíková, dokumentaristka
David Smoljak, dramatik, režisér
Jaroslava Šiktancová, režisérka
Jiří Havelka, divadelní režisér, dramatik a herec
Monika Rychlíková, režisérka a dramaturgyně
Petr Zelenka, scénárista a režisér
Martina Schlegelová, divadelní režisérka
Nina Vangeli, divadelní režisérka, publicistka
Zdeněk Suchý, režisér
Petr Štindl, režisér
Tomáš Jančařík, režisér
Petr Vachler, režisér

spisovatelé:
Ludvík Vaculík, spisovatel
Michal Viewegh, spisovatel
Antonín Bajaja, spisovatel
Ivan Klíma, spisovatel
Jáchym Topol, spisovatel
Tereza Brdečková, spisovatelka, scenáristka
Pavla Jazairiová, cestovatelka a spisovatelka
Bohumila Zelenková, scénáristka a dramaturgyně
Oto Zelenka, spisovatel, dramaturg a scénárista
Jiří Blažek, scénárista a dramaturg
Ondřej Neff, spisovatel
Pavel Brycz, spisovatel
Radka Denemarková, spisovatelka
Jaroslav Rudiš, spisovatel
Ivan Binar, spisovatel
Jiří Gruša, spisovatel
Irena Obermannová, spisovatelka
Ivan Arsenjev, scénárista a dramaturg
Petr Jarchovský, scénárista

herci:
Eva Holubová, herečka
Zdeněk Svěrák, herec a spisovatel
Bohumil Klepl, herec
Táňa Fischerová, herečka, bývalá poslankyně
Jan Kraus, moderátor, herec
Jan Kašpar, herec
Tomáš Hanák, herec a moderátor
Petr Forman, herec a divadelník
Milan Forman, herec

muzikanti:
Vladimír Mišík, hudebník
Jiří Václav, hudební skladatel
Marta Kubišová, zpěvačka
Jiří Dědeček, písničkář
Jiří Suchý, zpěvák
Pavel Bobek, zpěvák
Vladimir 518, hudebník
Vladimír Merta, hudebník
Radim Hladík, hudebník
Lenka Dusilová, zpěvačka
Pavel Fajt, hudebník
Tomáš Klus, hudebník
Radoslav Banga, hudebník
Martin Věchet, pořadatel festivalů

architekti:
Eva Jiřičná, architektka
Jiří Boudník, architekt
David Vávra, architekt, herec a spisovatel
Maxim Velčovský, designér
Josef Pleskot, architekt

jiní umělci
David Černý, “sochař”
Jiří David, “sochař”
Jindřich Štreit, fotograf
Igor Malijevský, fotograf
Arnošt Goldflam, divadelník
Jiří Králík, ředitel filmového festivalu
Federico Díaz, umělec
Miroslav Huptych, básník

mediální fronta:
Kateřina Šafaříková, novinářka
Luboš Palata, novinář, Středoevropan, člen české pobočky CFR
Jaroslav Plesl, novinář
Václav Moravec, moderátor
Jiří Pehe, politolog, publicista, účastník schůzky Bilderberg
Erik Tabery, šéfredaktor Respektu
Petruška Šustrová, novinářka
Jan Macháček, novinář
Jan Ruml, publicista
Miroslav Balaštík, šéfredaktor časopisu Host
Vladimír Just, divadelní kritik a publicista
Petr Minařík, publicista
Jan Rejžek, novinář
Ladislav Špaček, odborník na eitketu, bývalý mluvčí Václava Havla

Politická fronta:
Martin Mejstřík, bývalý senátor
Michael Kocáb, bývalý ministr
Alexandr Vondra, místopředseda ODS
Karel Schwarzenberg, předseda TOP 09
Mirek Topolánek, bývalý předseda ODS
Marek Dalík, bývalý poradce bývalého politika, psával Havlovi projevy
Martin Bursík, bývalý poslanec za  SZ
Kateřina Jacques, bývalý poslanec za SZ
Ondřej Liška, předseda SZ
Soňa Paukertová, senátorka
Jaromír Štětina, politik TOP 09
Jan Švejnar, univerzální politik
Josef Zieleniec, bývalý europoslanec
Michael Žantovský, velvyslanec v Londýně
Cyril Svoboda, bývalý předseda KDU-ČSL
Petr Pithart, místopředseda Senátu za KDU-ČSL
Jiří Dienstbier, bývalý ministr zahraničí, senátor ČSSD
Jiří Dienstbier ml., komunální politik za ČSSD
Vladimír Mlynář, bývalý politik
Martin Palouš, velvyslanec
Stanislav Penc, aktivista, bývalý politik SZ
Jiří Zlatuška, bývalý senátor
Daniel Herman, ředitel ÚSTR
Jana Hybášková, bývalá europoslankyně

“Intelektuální” fronta:
Martin C. Putna, literární historik
Jiřina Šiklová, socioložka
Karel Přibáň, právník
Lukáš Macek, odborník na Lisabonskou smlouvu
Jiří Hromada, gayaktivista
Karel Matoušek, poradce Jana Švejnara
Jacques Rupnick, historik, politolog
Erazim Kohák, filosof
Petr Uhl, trockista
František Janouch, jaderný fyzik, předseda SR Nadace Charty 77
Anna Šabatová, zástupce veřejného ochránce práv
Věra Tydlitátová, aktivistka, umělkyně, spisovatelka, blogerka, bojovnice za lidská práva, pedagog, básnířka, publicistka, judaistka, religionistka, expertka na extrémismus, odbornice na xenofobii
Fedor Gál, slovenský politik
Jan Kalvoda, právník
Ivan Pilip, bývalý politik
Ivan Gabal, sociolog
Jan Hartl, ředitel STEM

NGO fronta:
Marta Smolíková, ředitelka Otevřené společnosti o.p.s. / ProCulture
Adriana Krnáčová, konzultantka a bývalá ředitelka Transparency International
Ondřej Šteffl, ředitel SCIO
Igor Blaževič, lidskoprávní aktivista
Monika MacDonagh-Pajerová, profesionální revolucionářka
Jiří Tutter, šéf české pobočky Greenpeace
Šimon Pánek, šéf Člověka v tísni

vědecko-univerzitní fronta:
Filip Karfík, profesor filosofie na Université de Fribourg
Vladimír Karfík, literární vědec
Antonín Kostlán, historik
Petr Koťátko, filosof, profesor na UK v Praze
Zdeněk Kratochvíl, docent filosofie na UK v Praze
Richard Müller, překladatel, literární vědec
Jan Payne, docent biotiky na 1. LF UK
Miloslav Petrusek, profesor sociologie na FSV UK
Petr Pokorný, profesor na ETF UK
Lenka Karfíková, profesorka filosofie na ETF a FF UK Praha
Petr Kocna, Ústav klinické biochemie a laboratorní diagnostiky VFN a 1.LF UK
Štěpán Špinka, proděkan FF UK v Praze
Matěj Spurný, historik
Jiří Fajt, historik umění
Martin Hilský, překladatel, profesor na UK v Praze
Ivan Chvatík, filosof, vedoucí archivu Jana Patočky
Miroslav Petříček, filosof, VŠ učitel, Praha
Ondřej Matějka, historik
Jana Pilátová, pedagog DAMU
Jan Trlifaj, profesor matematiky na MFF UK v Praze
Petr Zamarovský, fyzik, ČVUT Praha
Petr A. Bílek, profesor české literatury na FFUK v Praze
Jan Hančil, děkan DAMU
Pavel Klener, přednosta 1. interní kliniky
Jan Sokol, profesor
Ivo Mathé, rektor AMU

Duchovní fronta:
Tomáš Halík, katolický kněz a profesor na FF UK v Praze
Svatopluk Karásek, evangelický farář
Miloslav Vlk, arcibiskup pražský
Karol Sidon, pražský rabín
Miloš Rajchrt, vikář Českobratrské církve evangelické
Václav Malý, biskup

Lékařská fronta:
Jan Hnízdil, lékař, osnovatel komplotu na prezidenta Klause
Slavomil Hubálek, psycholog
Jiří Pothe, lékař
Martin Jan Stránský, lékař, osnovatel komplotu na prezidenta Klause
Zdeněk Bašný, lékař
Dana Němcová, psycholožka

Finančně-podnikatelská fronta:
Zdeněk Bakala, průmyslník, vlastník médií
Zdeněk Tůma, exguvernér ČNB
Tomáš Sedláček, ekonom
Diana Phipps-Šternberková, podnikatelka
Meda Mládková, galeristka a mecenáška umění

www.prvnizpravy.cz