Deflace — definiční znak zdravé ekonomiky (3/3)

V následujícím textu se pokusíme poukázat na problémy vyplývající z mylné definice inflace a deflace, provedeme taxonomii deflace, jež nám umožní opustit matoucí "makro" pohled na problematiku deflace, a ukázat na falešnou paralelu dvou zel (inflace, zla menšího, a deflace, zla většího). Autorem textu je Josef Šíma.

2.3. Deflace v důsledku poklesu bankovních úvěrů

Nyní se dostáváme k prvnímu ze dvou případů "nabídkové deflace", tj. jevu, který vychází ze strany nabídky peněz. Situace je následující. V moderních dějinách existují situace (viz rámeček), kdy v důsledku finančních krizí začínají lidé hromadně vybírat ze svých běžných účtů v bankách své peníze (zlato), čímž bankám vznikají značné problémy s likviditou, jež mohou končit i jejich bankrotem.

Tím se finanční krize ještě zostřují, stále více klientů bank přestává věřit v jejich zdraví, a proto přicházejí do bank s žádostí o vyplacení svých peněz z běžných účtů (tj. požadují, aby banka splnila svůj závazek vyplatit peníze z těchto druhů účtů na požádání). Banky se snaží zvyšovat své rezervy, aby svým závazkům mohly dostát. Zvyšování rezerv (historicky stahování zlata) vede k omezování nabídky peněz, a tedy ke zvyšování jejich hodnoty klesají ceny, dochází k deflaci.

Je ovšem třeba si uvědomit, že "problém nedostatečných rezerv" a tedy neschopnost bank dostát svým závazkům není dána nějakým magickým "nedostatkem zlata",^[1] ale skutečností, že se banky uchýlily k tisku vlastnických titulů k neexistujícím penězům (neexistujícímu zlatu), tj. že fungují na částečných rezervách.^[2]

Vytvoření takového systému je nutně spojeno s počáteční inflací (zvyšováním peněžní zásoby tiskem nekrytých peněz), která s sebou nese všechna zmíněná negativa redistribuci, hospodářský cyklus, plýtvání atd. Kromě toho se stabilní systém 100% krytí depozit na požádání, ve kterém v jakémkoli okamžiku může jakékoli množství klientů obrátit na své banky a žádat vyplacení svých peněz (neboť časová struktura aktiv banky odpovídá struktuře pasiv), mění na nestabilní systém částečných rezerv, kdy při jakékoli masovější snaze klientů získat svůj majetek uložený v bankách hrozí lavinovitý rozklad celého bankovního systému a finanční krize.

Deflace, tj. snížení peněžní zásoby odstraňováním produktů předchozí inflace, je proto aktivita, která navrací bankovnímu systému jeho zdraví a navrací ekonomiku k normálu tržní situaci, kdy nedochází k porušování vlastnických práv a díky níž může docházet ke koordinaci a neplýtvání. Proto se také před první světovou válkou k takové deflaci uchylovaly i centrální banky, aby zabránily rozpadu bankovního systému. Deflační období bývala typicky krátká, a tak bylo také odstranění nutných důsledků předchozích inflací relativně rychlé (viz rámeček). Deflace v důsledku poklesu bankovních úvěrů je proto ozdravným, a tedy pozitivním, ekonomickým jevem s úzkou vazbou na obnovování práva respektu k soukromému vlastnictví.

Rámeček 1:

Hospodářská krize let 1839 1843

Na podzim roku 1839 došlo ve Spojených státech k finanční krizi, která byla následkem masivního nárůstu peněžní nabídky ve 30. letech, kterou původně zahájila Second Bank of the United States, která se ze zákona těšila monopolnímu privilegiu. Mezi lety 1839, kdy dosáhl hospodářského cyklus vrcholu, a 1843, což byl rok největšího poklesu, se peněžní nabídka snížila o přibližně jednu třetinu (34 %), téměř jedna čtvrtina bank v zemi zkrachovala (23 %), včetně Bank of the United States a velkoobchodní ceny poklesly o 42 %. Navzdory nebo raději v důsledku této masivní deflace cen, reálný HNP ve skutečnosti během tohoto období vzrostl o 16 % a reálná spotřeba o 21 %. Reálné investice ovšem poklesly v tomto období o 23 %, což byl příznivý vývoj, neboť chybné investice předešlého období zdánlivého inflačního rozkvětu musely být zlikvidovány.

Takováto ozdravná období odčinění majetkových křivd jsou ale naneštěstí po událostech Velké deprese zapomenuta. Navzdory skutečnosti, že deflace v důsledku poklesu bankovních úvěrů, k níž došlo mezi lety 1929 a 1933 přibližně odpovídala poklesem nominální peněžní zásoby situaci mezi lety 1839 1843, rigidita cen a mezd, jež byla cílem "stabilizační" politiky prezidenta Hoovera a počátku období Rooseveltovy vlády, zabránila průběhu deflačních přizpůsobovacích mechanismů, které by vedly k realokaci zdrojů požadovaných vlastníky peněz. Svobodné nakládání s majetkovými tituly nebylo v důsledku těchto politik umožněno. Ekonomika mezi lety 1929 a 1933 tak poklesla o přibližně jednu třetinu a spotřeba o jednu pětinu.

Salerno, Joseph: "An Austrian Taxonomy of Deflation" (vnitřní citace vynechány)

Důsledky boje proti deflaci

Jestliže se v rámci boje proti deflaci bankovní autority uchýlí ke zvyšování peněžní zásoby, bude mít tato aktivita vedle již uvedených obecných dopadů inflace také ten efekt, že odstraní tlak na poctivé poskytování bankovních služeb (systém soukromého vlastnictví je poškozen), neboť v okamžiku, kdy by klienti mohli zjistit, že je banka obelhává a mohli by se soudně domáhat svého majetku a způsobit tak krach nepoctivého podnikatele, centrální banka tuto nepoctivou aktivitu zamlží "dodáním likvidity". Tím se ovšem původní způsob podnikání bank nezmění, jen je jim umožněno ve svém pochybném podnikání pokračovat dál.

2.4. Konfiskatorní deflace

Doposud zmiňované deflační procesy měly vždy podobu reakce trhu na přirozený vývoj ekonomiky nebo měly povahu korekčního procesu po státem zosnované inflaci. Šlo tedy o procesy, které byly ekonomicky prospěšné, neboť šlo o tržní (dobrovolné) adaptační procesy reagující na změněné okolnosti. Právě proto trh se svým cenovým mechanismem existuje!

Existuje však jak ukázal Rothbard a Salerno ještě jeden druh deflace, který je v principu odlišný. Jde o státem organizovanou deflaci, jež má za úkol za pomoci rozvrácení trhu a narušení vlastnických práv (pomocí konfiskace peněžní hotovosti) zabránit důsledku předchozího typu deflace deflace v důsledku poklesu bankovních úvěrů jež vede k ozdravnému procesu odstranění bankovnictví s částečnými rezervami.

K této situaci dochází např. v současnosti v Argentině (viz rámeček). Tato státní politika má za cíl zabránit lidem používat hotovost, což má být způsob řešení "nerovnováhy" na peněžním trhu, kterou předcházející inflace vytvořila. Deflační politika ale není a nemůže být smysluplným způsobem léčení důsledků inflace.

"Cenová inflace ve skutečnosti není nemocí, proti které by měla vláda bojovat. Jde pouze o to, aby vláda přestala provádět politiku zvyšování peněžní zásoby." (Rothbard, 1995, s. 239 40)

Důsledky boje proti deflaci

Škody jsou provedenou inflací již napáchány a následnou deflací je nikdy nelze odčinit. Jak bylo řečeno, inflace narušuje strukturu cen, a vede tedy k plýtvání, přerozdělování a hospodářskému cyklu. Pakliže vláda s pokusy obohatit se pomocí inflace na úkor široké populace přestane, ekonomika se po nějaké době z inflační rány vzpamatuje a ceny se opět dostanou na svou přirozenou (nikoli již však na původní!) úroveň.

Přistoupí-li ale nyní vláda k deflační politice a začne bránit lidem a podnikatelům v tom, aby odhalili skutečné důsledky inflační politiky, uštědří ekonomice další ránu, neboť nově se ustavující smysluplná struktura cen bude opět narušena, a proto dojde k dalšímu kolu plýtvání a přerozdělování s dalekosáhlými celospolečenskými dopady.

Zatímco při tržní deflaci v důsledku rozvratu bankovnictví fungujícího na částečných rezervách mohou lidé používat zhodnocující se peníze a spolupodílet se na vzniku nové smysluplné struktury cen, při státem zosnované deflaci, kdy lidé najednou své peníze nemohou z jisté části vůbec používat, jsou motivováni opustit prostředí peněžní ekonomiky a uchýlit se k neefektivní barterové ekonomice. Ekonomika tak ztrácí mechanismus, jak by se z inflační (a deflační) rány mohla rychle zotavit (viz rámeček o událostech v Argentině).

Rámeček 2:

Příklad Argentiny

V roce 1992, po dalším záchvatu hyperinflace, navázala Argentina svou novou měnu peso pevně na dolar v poměru 1:1. Aby centrální banka Argentiny udržela tento pevný poměr, zavázala se směňovat na požádání dolary na pesa a své závazky (které tvořily bankovky a depozita komerčních bank denominovaná v peso) krýt téměř ze 100 % dolary. Toto uspořádání, jež vyvolalo důvěru mezinárodních finančních institucí, neboť bylo schváleno MMF, a proto implicitně obsahovalo záruku MMF při neúspěchu, naneštěstí nezabránilo rozsáhlé inflační úvěrové expanzi.

S přílivem dolarů zahraničních investorů do země, se dolary skrze centrální banku staly základem zvýšení rezerv komerčních bank. Tyto banky fungující na částečném krytí tak mohly začít poskytovat inflační úvěry tím, že z každého dolaru či pesa rezerv učinily několikanásobně více bankovních depozit. Výsledkem bylo, že argentinská peněžní zásoba (M1) se mezi lety 1991 a 1994 zvyšovala průměrným tempem 60 % za rok. V roce 1995 tento nárůst poklesl na 5 %, ale v roce 1996 se opět zvýšil na 15 % a v roce 1997 na téměř 20 %.

Inflace domácích cen spolu s tím, jak zahraniční investoři prudce ztráceli důvěru v to, že peso nebude devalvováno, vedlo k tomu, že peso se stalo nadhodnoceným. Příliv dolarů ustal a inflační boom se prudce v roce 1998 zastavil. Peněžní zásoba klesla o 1 % a ekonomika upadla do recese. V roce 1999 došlo pouze k mírnému poklesu peněžní zásoby, ale v roce 2000 činil tento pokles již téměř 20 %.

Nabídka peněz dále klesala dvojcifernou roční mírou do června 2001. V tomto roce však již začali domácí vkladatelé ztrácet důvěru v bankovní systém... Centrální banka držela pouze 5,5 mld. dolarů rezerv, které měly krýt 70 mld. hodnoty dolarů a směnitelných depozit v peso. Prezident Fernando de la Rua a ministr hospodářství Domingo Cavallo reagovali na tuto situaci v neděli 1. prosince vyhlášením politiky konfiskatorní deflace, aby uchránila finanční systém a zachovala pevnou vazbu pesa na dolar.

Výběry hotovosti z bank byly omezeny na 250 dolarů na vkladatele za týden během následujících 90 dnů a byly regulovány veškeré peněžní transfery do zahraničí převyšující 1000 dolarů. Každý, kdo se pokusil lodí či letadlem vyvézt hotovost ze země, byl zadržen. Bankám bylo zakázáno poskytovat půjčky v peso... Zatímco intelektuálové, média a nadnárodní instituce, jež deflací straší, konfiskatorní deflaci přehlížejí a vítají "úsporná opatření", řada obětí z řad argentinských občanů rozpoznala, o co se ve skutečnosti jedná: bankovní loupež zosnovaná politickými elitami.

...To ovšem není konec pro nešťastné Argentince, kteří bankám svěřili své peníze. Prezident Duhalde po nástupu do úřadu slíbil..., že bankám bude umožněno vyměnit veškerá depozita za peso. Jelikož však peso se již znehodnotilo na trhu oproti dolaru o 40 %, znamená to, že přibližně 16 miliard dolarů kupní síly, bylo již převedeno od těch, kteří měli své úspory vedeny v dolarech bankám....

Salerno, Joseph: "An Austrian Taxonomy of Deflation" (vnitřní citace vynechány)

3. Závěr

Jak jsme prokázali v předložené analýze, aktivní měnovou politiku včetně politiky "antideflační" nelze smysluplně ekonomicky hájit. Kdo by se o to pokusil, musel by totiž popřít základní stavební kameny ekonomické vědy. Musel by říci:

"Z ekonomických důvodů prosazuji inflační politiku, která naruší tržní alokaci zdrojů a jejímž důsledkem je nutně poškození jedněch a privilegování druhých, tj. požaduji přerozdělování". Tím by se takový člověk dopustil meziosobního srovnání užitku, čímž by se jako ekonom zcela zdiskreditoval musel by přiznat, že popírá rozdělení bohatství ve společnosti, jež je výsledkem dobrovolné směny řádně nabytých vlastnických titulů a vnucuje ostatním svou vůli, které se musí všichni podřídit. Důvod tohoto chování je nepodstatný nemožnost ekonomické obhajoby redistribuce pomocí inflace totiž nemůže vyvážit žádná (sebeušlechtilejší) pohnutka.

Do té doby, dokud ekonomie bude stavět na subjektivitě užitku, který nelze meziosobně srovnávat bude nám dávat jediný závěr. Inflace (včetně inflační "antideflační" politiky) byla a zůstává zlem, které způsobuje rozvrat mírumilovných ekonomických vztahů a vede k relativní chudobě. Dlouhodobě klesající ceny jsou proto nevyhnutelně definičním znakem každé prosperující ekonomiky, kde vládne respekt k soukromému vlastnictví.

Literatura:

Block, W. (1991): "The Miser". In: Defending the Undefendable. San Francisco, Fox & Wilkes, 1991 Friedman, M. Schwartz, A. (1960): A Monetary History of the United States: 1867 1960. Princeton, Princeton University Press, 1960
Friedman, M. (2002): The 1990s Boom Went Bust: What s Next?. www.wsj.com (22. ledna 2002) Hayek, F. A. (1967): Prices and Production. New York, Augustus M. Kelley Publishers, 1967
Hayek, F. A. (1969): Profits, Interests, and Investment and Other Essays on the Theory of Industrial Fluctuations. New York, Augustus M. Kelley Publishers, 1969
Mises, L. (1966): Human Action. San Francisco Fox & Wilkes, 1966
Mises, L. (1981): The Theory of Money and Credit. New Haven, Liberty Fund, 1981
Revenda, Z. (2000): Centrální bankovnictví. Praha, Management Press, 2000
Roepke, W. (1994): Economics of the Free Society. South Holland, Libertarian Press, 1994
Rothbard, M. (1995): "Deflation: Free or Compulsory" In: idem.: Making.Economic Sense. Auburn, Mises Institute, 1995
Rothbard, M. (2001): Peníze v rukou státu, Praha, Liberální institut, 2001
Rothbard, M. (1995): Classical Economics. sv. II, Londýn, Edward Elgar, 1995
Salerno, J. (2002): "An Austrian Taxonomy of Deflation", working paper, www.mises.org
Salerno, J. (1999): Money and Gold in the 1920s and 1930s: An Austrian View. The Freeman, říjen 1999
Selgin, G. (1997): Less Than Zero, The Case for a Falling Price Level in a Growing Ekonomy. Londýn, IEA Hobart Paper, č. 132, 1997
Šíma, J. Šťastný, D. (2001): Centrální bankovnictví iluzorní výdobytek civilizace. In Rothbard, M. (2001) Šíma, J. (2000): Trh v čase a prostoru. Praha, Liberální institut, 2000