O politicko-ekonomickém systému od nezávislých italských myslitelů II - aneb A pokračuje to dodnes

Seigniorage, signoraggio II
Panské a služné
Penoptes

K popukání je zejména otázka panského. Jedná se o historický termín, jenž se vztahuje k epoše, kdy vládci razili zlaté a stříbrné mince, na něž vyznačovali „lícovou“ hodnotu vyšší, než byla hodnota vnitřní (vidíme, co pánovo je, to jeho jest) a kdy jejichž vyražená hlava na minci mívala význam garance oficiálnosti ražby jako platebního prostředku o uvedené hodnotě (v rámci království). Pro Centrální evropskou banku (BCE) je seignorage, signoraggio, panské „výdělek získaný centrálními národními bankami při výkonu monetární politiky SEBC“ (článek 32 statusu). Takový popis ke zavádějící v tom, že si pohrává s termíny tak, že přesvědčuje čtenáře, že se jedná o výtěžek ze služeb. Ale tak tomu není: ve skutečnosti se nejedná o službu, naopak o uzurpaci moci.

Dnes se panské obvykle definuje jako rozdíl mezi hodnotou lícovou peněžního prostředku a nákladu na jeho výrobu. (Paolo Savona: Monetární suverenita, Torino, 1974) Tento rozdíl se stává výdělkem, pokud ten, kdo razí mince, je soukromý subjekt. Nebyl by jím, kdyby se o to staral stát. Kdysi bylo maximální množství bankovek v oběhu určen vlastnictvím zlaté rezervy. A na bankovkách bývalo napsáno: „splatné při předložení nositelem“. Čímž se dávalo na vědomí, že lidé mohou žádat protihodnotu ve zlatě u autority, která vytiskla papírové peníze. Toto omezení tisku bankovek bylo překonáno už v dobách první světové války.

S přechodem peněz z mincí z drahých kovů na peníze papírové se výroba peněz usnadnila, což rozpoutalo bezuzdnou chuť. Bankéři soutěžili o privilegium vyrábět peníze. A jak víme, toto privilegium získali. V polovině 19. století zednářská organizace „Comitato del´Amor fraterno“ (Výbor bratrské lásky) vydával bankovky v Itálii.

Prakticky je to tak, že seignorage, signoraggio, panské se překládá jako „pravomoc k ražbě peněz“. Jedná se o vlastnost přirozeně připisovanou státní moci, tedy suverenitě (moci uznávané složkami sociální skupiny pro řízení a otázky spojené s kolektivností - a odpovídalo by esenciálním zájmům komunity, aby disponovala takovým platebním nástrojem, u něhož bude garantovaná funkce a hodnota.

Je dobré mít jasno v tom, že kus potištěného papíru je schopen přijmout charakteristiky platebního prostředku, tedy peněz, díky KONSENSU v komunitě zvané národ, resp. polupace. Jeho přijetí ze strany občanů vytváří konvenci, na jejímž základu je kusu papíru připisovaná určitá hodnota na základě té vyznačené. Pomysleme na případ dělníka, jenž za vykonanou práci (skutečný užitek) získá papírovou bankovku (konvenční hodnotu) a za tuto papírovou bankovkou nakoupí prostředky k životu (skutečnou hodnotu). (Jsou jisté aspekty, soubor všech bankovek určité země by mohl být monetárním vyjádřením hodnot užitků, které se zde nacházejí.)

Za těchto podmínek „transfer“ pravomoci vyrábět peníze na soukromou společnost, samozřejmě ignorující žitou zkušenost lidské společnosti v průběhu jeho historie, znamená totální vymknutí se. Pročež se nelze vyhnout otázkám, proč instituce, jejichž specifickým úkolem je ochrana zájmů populace, nastolily situaci, jež je zcela proti zájmům populace, navíc tak radikálně destruktivním způsobem.

Tato neuvěřitelná deformace byla zrealizována a završena v roce 1694, když byla vytvořena Bank of England,: první centrální banka na světě. (Stigma tohoto založení exemplárně popsal Karel Marx ve svém Kapitálu (vydání 1974, Roma strana 817 a další): „anglická banka byla pověřena parlamentem k ražbě peněz....z těchto peněz banka půjčovala státu a platila na jeho účet úroky z veřejného dluhu. Nestačilo však, že banka jednou rukou dávala, aby druhou získávala, dokonce i když vydělávala, stala se perpetuálním věřitelem národa až do posledního centíku, který vydala. Je to vlastně tak, že když v Anglii přestali upalovat čarodějnice, začali věšet falsifikátory. Spisy té doby, například Bolingbrokovy, ukazují, jaké účinky měl na tehdejší současníky vznik tohoto génia bankokracie....“

Vytvoření nové reality tam, kde v té době byl nejdůležitější ekonomicko-finanční střed planety, vytvoření finančních nástrojů, které umožňovaly potencionovat velké a snadné spekulativní výdělky, daly zrodit nové vrstvě parazitů, úmyslně se obohacujících na penězích druhých. Bankéři, finančníci, rentiéři, prostředníci, burzovní makléři – všichni se neustále množili a stalo se obvyklým organizovat se v klikách, kamarilách, více či méně tajných - za účelem zachování tajnosti o tom, jaké používají triky, aby se vyhnuli interním konfliktům a také za účelem institucionalizace svazků, které by zaručily partičce pevnost a soudržnost. Zednářství se svými rituály a jeho utajenost vytvořily ideální podmínky pro seskupování. Anglický panovník se toho všeho stal okamžitě hlavou, což právě vyústilo v završené rouhání, kdy bylo právo razit mince přeneseno na soukromou společnost. Tím, že přistoupil na takovou žádost s evidentními postranními zájmy, král (účastník kliky) už nevystupoval jako správce zájmů kolektivu, ale jednoduše jako soukromník, čímž se evidentně obohatil, ale zároveň zneužil své moci a zradil důvěru svých poddaných. Taktéž objevil, že vyrábět peníze pro vlastní zisk (a pro zisk své kliky) je mnohem výnosnější, než kdyby tak činil ku prospěchu svého národa. Šeptanda mezi vládnoucími rodinami a mezi obeznámenými bankéři umožnila rychlou monetární privatizaci, bez velkých skrupulí kvůli veřejným zájmům. V průběhu poslední války Savojští vidouce na obzoru porážku (a porušujíce příslušné rigidní normy) vyexportovali do zahraničí naakumulovaný kapitál, a právě do Anglie, prostřednictvím svého bratrstva;. Tím nesmírně vylepšili ekonomii svého nepřítele, kterého takto sami představovali svým italským vojákům, nuceným bojovat bez bot a se zbraněmi z první světové.

Proč jsme hovořili o pravomoci razit mince jako o vlastnosti suverenity a proč je nelegitimní její privatizace? (Poznámka: Giano Accame, Sociální pravice, Roma 1996)

Je nezbytné mít na paměti, že ražba peněz j e přívlastkem veřejné suverenity (jež, jak víme, náleží národu). A platí též axiom, že suverenita, pakliže suverenitou je, není převeditelná (tím méně, například pomocí běžného zákona...) Ze stejného axiomu vyplývá, že nehraje roli ani moc poslanců národa touto suverenitou disponovat (resp. disponovat mocí mandanta.)

Postoupení seignorage, signoraggia, panského na soukromé společnosti ovšem vytváří opravdu nepopsatelnou převahu, jež má ten katastrofický následek, že občané se stávají slouhy. Abych mluvil konkrétněji: převod s sebou především nese obrovskou zátěž pro občany, což se překládá jako odčerpávání zdrojů z jejich kapes (přestože tyto zdroje naopak patří jim všem, protože oni přijetím bankovky vytvořili její hodnotu). Kromě toho převedení monetárních pravomocí na soukromníka s sebou zároveň přináší převedení pravomoci k vedení a řízení ekonomických aktivit země a správu jeho finančních zdrojů. Je to jako by nějaká rodina souhlasila s tím, že svou peněženku odevzdá cizinci, aby mohl rozhodnout, co s ní a jak ji používat.

Takto se stalo též v Itálii (zákonem 812 z roku 1926). Takže je legitimní se ptát, kdo tehdy inkasoval prachy.

S privatizací monetární suverenity společnost, jež tiskne bankovky (loutka centrální banky) opravdu nefunguje jako jednoduchá tiskárna státu, ale jako ředitel, vlastník tištěných bankovek (jejichž množství, mimochodem, sama také určuje a rozhoduje o něm).

S vytvořením centrální banky nadané těmito pravomocmi se stát, nebo spíše národ a populace sama potrestala, protože, když potřebuje peníze, musí o ně banku žádat, a ta mu je (pokud chce) zapůjčuje. Ale protože je považuje za užitek ve svém vlastnictví, žádá po národu úroky. Stát tedy, za těchto okolností, nejenže musí vracet přijatý kapitál, musí také platit úroky a sice v přesné výši, o níž rozhoduje centrální banka. (L.V. Tarquini: La banca, la moneta e l usura. La Costituzione tradita – Banka, peníze a lichva. Zrazená ústava, Napoli, 2001)Samozřejmě, hovořili jsme o státu, ale ve skutečnosti ten, kdo je dlužníkem materiálně, je italský národ, jenž je za tímto účelem zatěžován těžkými daněmi.

Ve středověku páníček uděloval poddaným almužny, aby pro něj vyhráli nějakou válku nebo aby mu vysochali nějaký ten rozkošnický palácek. Pokud nestačila almužna, bral si u bankéřů půjčky. Stalo se to takovou praxí, že sami zapálili bankéřské touhy. Ježto byly válečné půjčky vždy velmi přesvědčivé a tedy i rentabilní a výnosné, všimli si bankéři okamžitě enormních možností k obohacení, pakliže by se jim podařilo transformovat je z příležitostných v institucionální. Zejména poté, co mince ze zlata a stříbra, jež měly určitou vnitřní hodnotu, byly nahrazeny papírovým penízem za nulové náklady.

Dnes je prakticky výhoda soukromého raziče peněz maximální, rovnat se mu může už jen výdělek falsifikátora. Ale zatímco ten by riskoval vězení, centrální bankéři jsou zahrnováni všemožnými poctami. (Maurice Allais, nositel Nobelovy ceny za ekonomii 1988 ve své „La crise mondila e aujurdhui, - Dnešní ekonomická krize, Paříž 1991, řekl naprosto jasně: „Par essence, la creation monetaire ex nihilo que pratiquent les banques est semblable, je n´hesite pas a le dire pour que les gens comprennent bien ce qui est on jeu ici, a la fabrication de monnaie par des faux-monnayeurs, si justement reprimee par la loi“ - Zejména monetární tvorba z ničeho, jakou praktikují banky, se podobá, a já nepřeháním, když říkám, aby lidé pochopili dobře, co je dnes ve hře, vyrábění peněz falšovateli, i když je to uzákoněno.“

Když chtěl Augustus flotilu galén, tak s pomocí cenných kovů vytěžených v císařských dolech vyrazil sestercie, tolik, kolik potřeboval. A římští občané si mohli klidně zajít koupit lístek, aby si užili divadla v Koloseu, aniž by se obávali fiskální odvety.

Dnes naopak když stát potřebuje 10 000 miliard, aby postavil mosty, musí požádat o půjčku banky, a daňoví poplatníci musí mezi sebou posbírat 10 000 miliard plus úroky.

Uskutečnila se paradoxní záměna rolí. Stát, jako jakýkoliv soukromník, musí žádat soukromou společnost, jež se však stala nepatřičně monetárním suverénem, o „její“ bankovky. Což je dostatečně groteskní a mimořádně škodící a trestající (ale, pozor, opakuji, ne pro stát, abstraktní entitu, samozřejmě že pro občany).

Aby Stát mohl disponovat penězmi, jež potřebuje pro své fungování, musí je znovu žádat v centrální bance (což mu je však umožněno jen v jistých mezích) nebo přímo prodává občanům obligace (užitek pokladny), prostřednictvím nichž se zavazuje zaplatit určité úroky (jejichž výše je určena soukromými bankéři, stejně jako v době křižáckých válek).

První porci obdrží jako dávku bankovek vyprodukovaných centrální bankou s takřka nulovými náklady, nižšími, než jsou ty, jaké by měl falsifikátor (řemeslná produkce je vždy dražší než průmyslová). Druhou porci naopak jako porci papírových peněz – jež jsou plodem práce občanů! (Tento rozdíl je opravdu zajímavý).

A tito (občané) se také musí postarat, svou prací a placením daní o to, aby státu dodávaly peněžní prostředky, v té výši, jakou potřebuje vracet do bankovního systému, který mu „zapůjčil“ první porci.

V obou případech ovšem následuje to, že banky, emitujíce peníze, „nakupují“ s nulovými náklady od občanů hodnotu odpovídající užitkům a zdrojům reálným, protože občany vytvořeným.

Klient, který jde do banky a žádá půjčku, se v tom samém okamžiku stává financovatelem. Výše splátek s úroky (často rozprostřenými na desítky let) budou bankou použity pro další výnosné půjčky, prakticky bez konce.

Když nějaká banka dodá Pepíkovi peníze v podobě půjčky, na kterou se složili jiní půjčovatelé, je to jako by si Pepík půjčil od sousedů. (Tom Schauf: The American Voter Vs. The Banking System – Americký volič versus bankovní systém, New York, 2002, nebo N.Cohn: The Pursuit of the Millenium - Pokračování milénia, Londýn 1957).

Bankovky, které obyčejné banky přijímají od své dlouhé ruky, centrální banky, jsou zdrojem dalších peněz (ještě více zdarma), efektem násobení (jako v případě půjčky nebo jakéhokoliv úvěru). Běžné banky tedy tvoří další peníze, dvojnásobně profitujíc z práce občanů.

Ve výše uvedeném příkladu:: pokud by se stát choval jako císař Augustus, tedy vytiskl si peníze ve výši 10 000 miliard přímo, byly by postaveny mosty a na občanech by neležela žádná zátěž.

Kromě toho, kdyby stát, jak by bylo samozřejmé (a dokonce přirozeně nezbytné) vykonával svou monetární suverenitu a vydal emisi státovek místo aby žádal zapůjčení bankovek od centrální banky, evidentně by žádný veřejný dluh nebyl (tedy „dluh“ nasmlouvaný s centrální bankou a se střadateli, kupci obligací). A občané by byli ušetřeni následků v podobě enormního zatížení. (A propo, když už stát tiskne obligace, proč si nenatiskne to, co potřebuje, také sám?).

Nejen to: daňové zatížení by se enormně zredukovalo (pokud by se nezrušilo úplně), veřejné práce by mohly být několikanásobné, růst žádoucí, a nezaměstnanost by prakticky zmizela. Kromě toho by peníz státem vytvořený učinil rovnost mezi soukromníkem občanem a bankami.

Z důvodu převedení monetární suverenity na finančníky dnes, platíce daně, občané „vracejí“ centrální bance půjčku, kterou tato „umožnila“ státu, tvoříc její hodnotu z nuly, tak jako kouzelníci v pohádkách.

Americká ústava rezervuje monetární suverenitu výslovně Kongresu. Otevřeným porušením tohoto ustanovení však v roce 1913 došlo k tomu, že byla vytvořena centrální banka podle anglického modelu, tedy s již známými atributy, a započala éra Federal Reserve Bank – FED, IRS (tax z výnosu) a TUS (oficiální slevová taxa, pomocí níž centrální bankéři stanovují, kolik občany bude stát peníz jimi vytvořený s nulovým nákladem).

V USA bylo spočteno (Bobem Dolem, členem Kongresu), že zhruba 50% daňového zatížení je určeno bankám jako kompenzace za papírové peníze, jež zapůjčila státu.

Tudíž, kdyby se eliminovala tato monetární kompenzace nenáležitě přisvojovaná si bankami, občan by mohl disponovat stejným výtěžkem pracujíce jen z poloviny tolik! (nejspíše by mnoho manželek přestalo být nuceno pracovat pro vylepšení rodinné bilance).

Abraham Lincoln, stejně jako před ním Andrew Jackson, použil moci svěřené mu Ústavou k tomu, aby vytiskl přes 400 milionů dollarů – státovek, aby mohl financovat občanskou válku, bez dluhů a úroků na vrub severoameričanů.

I J.F. Kennedy se vymanil z letálního objetí finančníků a vytiskl dollary státovky, aby znovu nastartoval ekonomii. Bohužel předčasně zesnul a nechybějí hlasy, které připisují atentát (podobný tomu Lincolnovu) bankéřské klice (www.bankfreedom.com)

Postoupením monetární suverenity se vytvořila situace analogická té, v níž zloděj ukradne auto, prodá ho a pak půjčí jeho původnímu majiteli peníze a žádá úroky. Občan, který žádá banku o půjčku , aby si koupil dům, obdrží užitek (peníz), který banku nestál nic, ale který jej přinutí kvůli jeho vrácení pracovat celý život. (Poznámka: příklad je od Clifford Hugh Douglas, Warnings Democracy – Varovná demokracie, New York, 1997).

Přeložila Kateřina Amiourová

chodiaca zelatina | ip:78.99.148 | 2009-09-09 (20:13)

to je ale dlhy clanok.cely clanok vsak je zhrnuty v poslednych 10 vetach."banka da potvrdenku, imaginarne peniaze. vratit musis ozajstne peniaze.to sa potom darebakom zije. co je na tom nespravodlive?.aj ja by som chcel dat niekomu potvrdenku na 1.000.000 a on mi potom da pocas niekolko rokov 1.000.000 skutocnych penazi krytych pracou.to mi bude hej . to nem dobry system hovori emese.

huspenina | ip:77.247.22 | 2009-09-09 (20:29)

super clanok,
sice nic noveho pre mna ale potesi to ze sa tento problem neustale prebera lebo banky a zneuzitie penazi je problem c.1 pre ludstvo.
Zostatnením bank alebo zrusenim uroku by zmizli zo sveta vojny a chudoba.Je to velmi jednoduché,ako vynalez kolesa.

chodiaca zelatina | ip:78.99.148 | 2009-09-09 (21:45)