Oligarchie světa

Ve škole nás učili, že některá města (státečky) ve starém Řecku ovládla skupina bohatých patricijů, ta nevládla přímo jako plutokracie či anglická gentry, nebyla ani dědičná jako středověká aristokracie, ale měla přístup k obecnému majetku, vlivu a moci, než ji republikánská demokracie zlikvidovala. Bohatí okrádali chudé. Dávná minulost? Ale kdepak.

Oligarchie z bezvládí a rozkladu vzniká okamžitě, jak vidíme na příkladu Ruska a Ukrajiny. Za vlády Putinových čekistů musí být boháč dobře zapsán u dvora a majetek má nejistý, protože moc produkuje podnikatele, a nikoli naopak.

Nevyhnutelný vedlejší produkt

Proti oligarchii však není zabezpečena ani demokracie v lehčí formě vzniká samovolně v každém parlamentu, ministerstvu a státní organizaci jako společný, nevyslovený a špatně ukrývaný zájem týkající se kariéry, platů, imunity, trafik i privilegií, ale někdy i volebního systému či formulací otázek v referendu. Ve Francii (v té monarchické demokracii, jak říkal hrdě Charles de Gaulle) existuje dokonce škola pro vysoké státní úředníky, École nationale d’administration (ÉNA), která připravuje a vychovává budoucí členy nejen do státní správy, ale i do politiky. Prý meritokracie, škola je přísně výběrová, ale pěkně si tím Francouzi zglajchšaltovali politiku, vždyť rozdíly mezi vládou a opozicí tam bývají opravdu kosmetické.

V Británii zasadila ránu neformálnímu spojenectví absolventů elitních škol Etonu a Rugby liberální premiérka Margaret Thatcherová, dcera hokynáře a absolventka státního gymnázia. Zavedla tak přísnou meritokracii, že měla v kabinetu dvě třetiny Židů a předsedou strany se stal Norman Tebbit, syn pošťáka s pouhou maturitou, pro tradiční konzervativce něco neslýchaného.

Největší oligarchie však vznikla jako nevyhnutelný, vedlejší produkt západoevropské, jinak demokratické společnosti, která začala po válce budovat nadnárodní byrokracii, neodvolatelnou a národním vládám nadřazenou kvaziexekutivu (komisi, radu), kvazijustici (soudní dvůr) a kvaziparlament jako zárodek nového celoevropského státu. I ta má v Bruselu svou školu po francouzském vzoru The College of Europe a několik set nadací na svou podporu. Síla její instituce spočívá v ideologii evropské integrace a lidských práv. A opět, tak jako v Rusku, nejde o přímou vládu bohatých, jde o nepřímou korupci nevolených, politických rentiérů.

Kamarila kamarádů

Daleko podivnější je, že oligarchie vzniká i v prostředí svobodného trhu. Komu asi v Americe prospělo zrušení kapitálové (spekulativní) daně a limitu na financování voleb? Po úvěrové krizi (2008) tam koloval churchillovský vtip, že ještě nikdy v dějinách nebylo tak mnoho zaplaceno tak mnohými tak nemnohým. Bankéři si zajistili astronomické odměny z obratu, a to i v případě státní sanace či podnikové ztráty. Šéf anglické Barclays Bank Robert Diamond (nomen omen) měl po krizi nárok na astronomický bonus ve výši 17,9 milionů liber, geniálně nazývaný kompenzací a zabezpečený neprůstřelnými smlouvami. Jak se mohlo stát, že se vedení bank podařilo získat nezávislost a moc na svých akcionářích i na státu? Inu, jednoduše.

Oligarchie vznikají všude, kde si ve skrytu a v utajení může kamarila kamarádů rozhodovat o pravidlech, ať už se jedná o parlament, bankéře nebo Evropskou komisi. V posledních zhruba sedmdesáti letech vznikla dokonce kosmopolitní třída byznysmenů, bankéřů, právníků a akademiků, jež vytváří globální instituce (OSN, WTO, UNESCO a další) a pomocí univerzalistických, moralistických pravidel usiluje o vybudování pravidel světové nadvlády. Jediným lékem proti oligarchii a světovládě je svobodný, národní stát, nezávislá média, konstituční liberalismus a dělba moci. Bez občanských ctností a neúnavného morálního odporu společnosti však jen marné volání.