A odpověď Madurovy vlády? Za situaci může "ekonomická sabotáž", "nepřátelé lidu" a "zahraniční imperializmus". Novináři jsou namátkově zatýkáni a propouštěni. Opoziční poslankyni Corinu Machadovou zbavili mandátu a nařkli z přípravy vraždy prezidenta. Nejhlasitější odpůrce Leopoldo López křičel moc, a tak v únoru oslaví rok ve vojenské věznici Ramo Verde. "Jestli mu chce někdo dělat společnost, místa je tam dost," přitvrdil před pár dny viceprezident Diosdado Cabello na adresu "zbohatlických dětiček", které podle něj infiltrovaly ulici a nabádají k nepokojům. Venezuelané totiž přestali jen reptat a začínají se zase hlasitě ozývat po odeznění masových protestů loni na jaře. Chvíli to vypadalo, že je vláda ochotná k ústupkům. Maduro v červnu přiznal, že je Venezuela v "těžké krizi". Dialogy mezi Madurem na jedné straně a opozicí a podnikateli na straně druhé zprostředkované Vatikánem a Unasurem ovšem nikam nevedly. Tradiční pravicová opozice je sice skutečně typická latinskoamerická oligarchie z Harvardu a Princetonu, se kterou nemá Venezuelan ale ani Čech nic společného, tudíž se s ní Maduro neměl o čem bavit. Nicméně středový Henrique Capriles, guvernér státu Miranda a protikandidát Cháveze i Madura, nabízel a nabízí dialog a hledání společného východiska. Podpora Madura mezitím klesla na 22 %, vládní strany na 16 %...

"V lednu 2014 byla změna urgentní, v lednu 2015 je naprosto neodkladná," varuje opozice. Požaduje nové volby. "Nejlepší službu, kterou teď prezident Venezuele prokáže, je že odstoupí." Otázka není, jestli ve Venezuele dojde ke zvratu, ale kdy. Ekonomiku zatím drží nad vodou devalvace (poslední 2013) a vysoké rezervy centrální banky. Jejich rychlému vyčerpání brání přísné omezení dovozu odtud silný nedostatek zboží a tvrdá měnová kontrola. Díky té má Venezuela 4 oficiální kurzy bolívaru plus pátý na černém trhu. Na to se nehrabe ani Argentina. Mezi nejnižším legálním a nelegálním kurzem je 30-ti násobný rozdíl (6 bolívarů za dolar oproti 180 na černém trhu). Kdo jste dobrodruzi, vyražte do Venezuely se 100 euro tu vyžijete skoro neomezeně. Moody’s před pár dny srazila rating Caracasu hned o dva stupně. Dalším přiškrcením dovozů by vláda získala čas, ale zároveň by si ještě víc podřezala větev prázdné obchody jsou hlavní důvod nespokojenosti. Pomohlo by i zvýšení ceny benzínu, kterou vláda udržuje nejnižší na světě (4 haléře za litr). Jenže když to naposledy někdo zkusil, prezident Pérez v roce 1989, Caracas vybuchl v bouři hněvu a Caracazoukončila po několika dnech bojů v ulicích až armáda. 300 mrtvých.

Maduro vyrazil na turné po spřátelených zemích, aby získal peníze a urgoval na zvýšení cen ropy. Nějaké miliardy prý přislíbily katarské banky, něco ruské státní podniky, detaily nejsou známy. Čínský prezident slíbil investice 20 mld dolarů, ale měl asi na mysli celý region Latinské Ameriky, nejen Venezuelu. Peking už drží 25 % venezuelských dluhopisů a stává se jedním z hlavních dovozců do země, důvod Caracas podržet tedy má. Snahu zvýšit ceny ropy podpořil jen Írán. V Rijádu se na Madura šejkové usmáli, ale nic neřekli.

Nevěřím, že Maduro dobrovolně odstoupí pokud ho k tomu někdo nedonutí. Je otázka, zda je to ještě on, kdo rozhoduje. Uvnitř chavizmu je boj o moc, protagonisty jsou armáda, námořnictvo a colectivos něco jako provládní lidové milice, ozbrojené a vytvořené za účelem udržování pořádku v barrios, vražedných caracaských slumech. Hoši se ale vymkli kontrole a stali se z nich gangsteři kontrolující slumy a nerespektující nikoho a nic, několikrát už se střetli s policií. Strážce zákona chce vláda kompletně přebudovat, protože venezuelská policie má už pověst jedné z nejhorších na kontinentu. Velký vliv v ní navíc získaly právě colectivos. Prezident lavíruje mezi colectivos a armádou, kde má asi nejnebezpečnějšího protivníka ambiciózního exporučíka a Chávezova spolubojovníka Diosdada Cabella, předsedu parlamentu. Zatím udržuje Maduro armádu spokojenou. Vojáci se nedávno dočkali dalšího zvýšení platu (o 45 %) a generálové jezdí do světa jako velvyslanci. Ale kdoví. Kolovaly zvěsti, že se část armády a chavistů pokusila zabránit prezidentovi v návratu z poslední cesty...

Kolaps Bolívarovské republiky by měl dopad i za hranicemi. Venezuela dotuje levnou ropou Kubu, Guatemalu, Nikaraguu a řadu karibských státečků, tzv. skupinu Petrocaribe. Caracas už svou pomoc omezil a stáhla se Guatemala. Osobně nevylučuji, že nedávné tání mezi Washingtonem a Havanou souvisí se současnou Venezuelou Kuba kalkuluje s krachem spojence, který ji od konce 90. let držel nad vodou, a USA se prozíravě nabídly jako partner s jistotou, že nebudou odmítnuty. V Jižní Americe Venezuela dál může spoléhat na Bolívii, Ekvádor i příznivě nakloněnou Brazílii, Argentinu nebo Uruguay v rámci Mercosuru, kde je členem. Silně proti je naopak sousední pravicová Kolumbie. Ve světě ale Caracas hledá kamarády, kde se dá. Dobré vztahy má jen s Čínou, Íránem a Sýrií, o přítele Kadáfího přišla. Snaží se o Palestinu (slíbením dodávek ropy) a o Rusko. Venezuela podpořila v RB OSN anexi Krymu a Putin při nedávném setkání vyjádřil Madurovi sympatie. Širší zájmy nebo investice ale Rusko ve Venezuele nemá.

Osobně očekávám dvě možná rozuzlení. Buďto (lepší) Madura armáda nebo chavisté tajně přinutí k vypsání nových voleb, které pravděpodobně vyhraje Capriles. Ten bude přijatelný pro pravici a levici a snad bude i schopen dojednat s MMF finanční pomoc za podmínek, které nevyvolají dalšíCaracazo. Anebo (horší) se tvrdé jádro chavistů prosadí, přitvrdí kurs a Venezuela zbankrotuje. Pak cokoli předvídat je věštění, ale vojáci určitě nezůstanou sedět v kasárnách. Snad v sobě chavisté najdou špetku soudnosti a zvolí si to první...